Jste známý jako milovník motorek. Máte podobné zalíbení také v automobilech?

U mě jde obojí ruku v ruce. Když jsem byl kluk, tak jsme s bráchou jezdili za Svazarm Liberec minikáry a to nám vydrželo skoro deset let. Když mi bylo devět, tak nám táta na chalupu pořídil první motorku a v autě nás začal učit řídit hned, jak jsme dosáhli na pedály. V patnácti letech jsem projel autem kus Alp, to už jsem řídil celkem slušně. Dostali jsme tenkrát vízum na západ a já byl na řadě, brácha musel zůstat doma, abychom tam nezůstali. Táta měl za hranicemi najednou pocit obrovský svobody a policajty vůbec neřešil. Ale asi by se divili i tam.

Manuální převodovka je pro mě jasná volba a třeba tempomat mám, ale použil jsem ho ze zvědavosti jednou nebo dvakrát.

Co by měl podle vás splňovat ideální vůz? Existují nějaké neobvyklé požadavky, ze kterých během výběru nového auta nechcete upustit?

Technika jde strašně rychle dopředu, ale já většinu z novinek příliš nepotřebuju a moc po tom netoužím, obzvlášť na motorce. Tam totiž platí, že čím méně je na ní elektroniky, tím míň defektů a větší šance spravit ji i mimo civilizaci. U aut si někdy rád jízdu usnadním nějakou tou vymožeností, ale nesmí toho být moc. Manuální převodovka je pro mě jasná volba a třeba tempomat mám, ale použil jsem ho ze zvědavosti jednou nebo dvakrát.

Jak se pak vaše požadavky změnily poté, co se vám loni narodilo dítě?

Vlastně se vůbec nezměnily. Snažím se chránit sebe i rodinu a na bezpečnosti nešetřím.

Pořád si říkám, že na motorce je třeba být opatrný trojnásobně. Obvlášť když na ní nejedu sám.

Vzpomenete si ještě na své první automobily? Jak jste se k nim dostal a máte na první dvoustopé kamarády nějaké nepříjemné vzpomínky?

První byla naše žlutá škodovka 100L na které jsem začínal. Pak jsem si zařádil jako puboš v žigulíku, to už byl oproti škodovce dravec. Po revoluci přišla auta nejrůznějších značek. Od Nissanů, Volkswagenu, Renaultu, Mitsubishi až po moji čerstvou radost, Defender. A mám s nimi jen dobré zkušenosti, až se toho bojím. Pořádně jsem si hubu totiž ještě nerozbil a to je někdy nebezpečný. Pořád si říkám, že na motorce je třeba být opatrný trojnásobně. Obvlášť když na ní nejedu sám.

Když se společně vydáváte na delší cesty, kdo řídí? Máte jasně rozdělené role?

V tomhle se musím naučit ještě hodně tolerance a klidu. Snažím se totiž řídit sám, střídám se, jen když usínám, ale ani pak si moc neodpočinu a furt do toho žvaním. A přitom je moje žena dobrá řidička. V autě jsem prostě nejklidnější za volantem.

Chápu, že pro většinu lidí není jízda autem zábava, ale pouze praktická záležitost.

Co říkáte na vznikající trend takzvaných aut bez řidiče, tedy vozů, které za pomoci senzorů a čidel zvládnou bezpečné řízení samy?

Mě baví ten stroj řídit a ovládat. Chápu, že pro většinu lidí není jízda autem zábava, ale pouze praktická záležitost. Prostě se chtějí rychle a pohodlně přesunout z místa na místo. Já mám asi to štěstí, že takové přesouvání z místa na místo pro mě bývá radostí a zároveň odpočinkem. I když si vlastně dokážu představit, že až se jednou třeba vzbudím s kocovinou a za čtvrt hodiny budu mít důležitou schůzku ve městě, moje chytré auto by to jelo za mě vyřídit a já bych to mohl dospat doma ve své posteli, tak to bych pak takové auto bez řidiče vzal na milost.