Rozhodnutí, které z etablovaného podnikatele před více než dvaceti lety učinilo cestovatele na volné noze, by prý neměnil za nic na světě, a to navzdory tomu, že to zpočátku nebylo vůbec jednoduché. „Terorismus změnil svět,“ tvrdí Jiří Kolbaba. Strašit se xenofobií a mediální hysterií však nesmíme.

Cestováním jsem získal náhled do kultur, ve kterých, jak jsem zažil, fungují mezilidské vztahy mnohem lépe. Došlo mně, že člověk skutečně nepotřebuje drahý automobil k tomu, aby byl šťastný. Postupně jsem začal více cestovat a žít jiným způsobem

Povoláním jsi původně grafik, začínal jsi v reklamě. Kdy přišel impuls změnit svůj dosavadní způsob života a stát se cestovatelem?

Původně jsem skutečně čile podnikal v oblasti marketingu, reklamy a výtvarných disciplín. Zakládal jsem reklamní a komunikační agentury. V roce 1992 jsme s kolegy založili Asociaci reklamních agentur. To byla organizace, která se pokoušela implantovat evropské zkušenosti v oblasti marketingu do českého prostoru. O rok později jsem však začal cestovat a po své návštěvě Mexika, Tuniska, a hlavně Indonésie v roce 1994, jsem si uvědomil, že se dá žít i jinak. Cestováním jsem získal náhled do kultur, ve kterých, jak jsem zažil, fungují mezilidské vztahy mnohem lépe. Došlo mně, že člověk skutečně nepotřebuje drahý automobil k tomu, aby byl šťastný. Postupně jsem začal více cestovat a žít jiným způsobem. K tomu se postupem času nabalila média a já najednou zjistil, že cestuji a pracuji zároveň. Nejdříve to bylo jen pár dní v roce, pak pár týdnů. Nakonec jsem ale na cestách byl více dní v roce než doma v České republice. Spolu s tím jsem se učil psát, fotografovat, komentovat to, co jsem viděl. Jsem posedlý předáváním zkušeností a inspirací. To vše mne tak chytlo, že bych to nyní po více než 22 letech nevyměnil za nic na světě. Cítím se u toho svobodný a šťastný zároveň.



Austrálie, Foto: Jiří Kolbaba

Bylo na tom přechodu něco složitého? Jaké problémy jsi v té době řešil?

V první řadě bylo důležité zbavit se finančních závazků, protože bez toho by to tehdy opravdu nešlo. Pokud máte hypotéku či živíte rodinu nebo snad společnost s mnoha zaměstnanci, nemáte na takovou změnu prostě šanci. Firmy, které jsem v té době měl, jsem se snažil rozpustit, a to s co možná největším důrazem na sociální stránku věci. Jednoho zaměstnance z té doby jsem si dokonce nechal jako svého asistenta. Samozřejmě, nejprve jsem zaregistroval citelný ekonomický propad, kdy jsem lítal ode zdi ke zdi, a trvalo dlouho, než jsem se jako cestovatel etabloval, než jsem si, jak se říká, znovu vybudoval svou značku (vidíte a jsme zpět u marketingu). Postupně se mi podařilo se jakžtakž prosadit a nyní jsem rád, že jsem schopen živit se svým koníčkem a že to stále má vzestupnou tendenci.

Rád bych fotil v Bolívii a v Kolumbii, kde jsem ještě necestoval. Jinak si ale myslím, že se dají splnit téměř všechny sny.

Máš nějaký cestovatelský rest či místo, kam by ses rád podíval a zatím se nenaskytla příležitost?

Musím říct, že rok od roku to vychází lépe. Vzpomínám si, že jsem měl dlouhou dobu chuť navštívit Antarktidu a najednou se to povedlo třikrát. Poté jsem si dlouho přál navštívit severní pól (90. stupeň severní šířky) a znenadání se to povedlo a já tam skutečně stál, ačkoliv jsem se tam nedostal na běžkách, jak jsem původně chtěl, ale atomovým ledoborcem. Mám takový pocit, že se mi daří plnit mnoho a mnoho podobných snů. Mám z toho velkou radost. Je snad ještě pár oblastí, některé ostrovy v Tichém oceánu a pár zemí v Jižní Americe. Rád bych fotil v Bolívii a v Kolumbii, kde jsem ještě necestoval. Jinak si ale myslím, že se dají splnit téměř všechny sny.


 
Velikonoční ostrovy, Foto: Jiří Kolbaba

Jsou nějaká místa, kam se na svých cestách pravidelně vracíš?

Takových míst je poměrně hodně. Například nyní za pár dní odlétám na Bali do Indonésie, kam se vracím opakovaně. Je to v podstatě můj druhý domov. Letos jedu také třikrát na Island, kde už jsem mnohokrát byl a kam se budu celý život vracet. To také souvisí s tím, že se chystám o Islandu vydat knihu, proto se tam snažím co nejvíce fotit v nejrůznějších světlech a ročních obdobích. Letos budu také několikrát v Norsku nebo na Havaji. Mám určitý speciální projekt, který souvisí s tím, že chci některé oblasti zpracovat více do hloubky. Což logicky znamená, že se do nich budu opakovaně vracet, a jsem rád, že se mi to daří.



Japonsko, Foto: Jiří Kolbaba

Problém českého prostoru je, že jsou lidé strašeni světem, což je velmi nezodpovědné, krátkozraké a až hloupé, což mi docela vadí. Nevychováváme potom naši mládež tak, jak bychom měli, aby nebyla xenofobní, aby se nebála světa a aby nepaušalizovala.

Když člověk cestuje sám, musí jít o dobrodružnou zkušenost spojenou s určitými riziky…

Já takhle cestování nevidím. Nespatřuji v tom nic dobrodružného. Naopak v tom vidím splněný sen a tah na branku. Nahodit ruksak a jít, to je pro mne cestování. Problém českého prostoru je, že jsou lidé strašeni světem, což je velmi nezodpovědné, krátkozraké a až hloupé, což mi docela vadí. Nevychováváme potom naši mládež tak, jak bychom měli, aby nebyla xenofobní, aby se nebála světa a aby nepaušalizovala. To všechno se člověk naučí ve světě. Svět totiž akceleruje osobnostní rozvoj každého člověka a dává vám úplně jinou optiku, jak se na věci díváte, stejně jako nový hodnotový rozměr. Velmi často po mně čeští novináři chtějí krvavé příběhy – a na to jim říkám, že nemohu sloužit a jsem tomu velmi rád. Jezdím po světě přes dvacet let a v životě mi nikdo neublížil. Samozřejmě je zde situace ohledně terorismu, který změnil svět a především i to, jak jej vnímáme a uvažujeme o něm. Ale kvůli tomu, že pár teroristů něco spáchá, přece nezačnu obviňovat celou skupinu lidí či kulturu?

Říkáš, že terorismus změnil svět. Jak se tedy má člověk chovat v případě, že vycestuje do některého z tradičně neklidných regionů?

Dá se říci, že někdy je až přehnané, jak jsou některé lokality považovány za neklidné, a já osobně a i někteří jiní cestovatelé je přitom považujeme za klidné. Na druhou stranu jsou i lokality válečné. Do těch já primárně nejezdím. Co se týče pravidel, stačí se chovat normálně, slušně a respektovat určitá místní pravidla a pak je velká pravděpodobnost, že všechno dopadne dobře. Nesmíme se strašit světem.