Působíte zároveň v Česku i v Londýně, je přístup lidí k architektuře v západním světě a v Česku něčím jiný?

Každá země má trochu odlišnou architekturu. O České republice se už ale musí hovořit jako o plnohodnotné součásti Evropy. V 90. letech se tu tak trochu kopírovalo, o čem se myslelo, že je západní. Dnes studenti jezdí po celém světě a myšlení se neliší. Jediný rozdíl je, že je tu měně peněz při financování státních projektů než třeba ve Francii. I když v Anglii jsou také hodně spořiví.

Jak vlastně bydlíte vy sama?

Já mám už 27 let ten samý byt v Londýně. Je velmi jednoduchý pod střechou. Nemám ráda, když mi někdo chodí nad hlavou, ale zase musím sama nosit všechno možné až do 4. patra. Je to totiž stará budova z roku 1822, takže nemá výtah. Tady v Praze mám jen maličký byt Na Zvonařce.

A nelákalo vás někdy si navrhnout a postavit vlastní dům?

Lákalo, ale nikdy na to nebyl čas ani peníze a jsem celkem spokojená, jak to je.

Na čem aktuálně pracujete?

V londýnské kanceláři navrhujeme pro New York Historical Society třetí patro musea v New Yorku. Přestavujeme jeden veliký dům na jihu Francie i konferenční centrum v Monaku pro monackého knížete Alberta. K tomu zařizujeme interiér několika obchodů. Česká kancelář pracuje na projektu jednoho rodinného domu. Začíná se stavět budova Fakulty humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Projektujeme administrační a bytové centrum na Rohanském ostrově. Dále pracujeme na budově, která by měla stát na konci Revoluční třídy. Rozpracovali jsme i Kaplického „Rejnoka“, který měl stát v Českých Budějovicích, ale nikdo ho nechce financovat.

Vaše kancelář se zabývala i návrhy na umístění Kaplického Národní knihovny na Rohanském ostrově v Karlíně, ale s jiným využitím. Jak daleko je tento nápad?

Nápad sedí v hlavách jedinců, jako je Eliška Kaplicky, ministr kultury nebo pan doktor Sekyra. Dál než od nápadu se to však zatím nedostalo. Ta stavba byla koncipována jako knihovna, kterou bude financovat a udržovat stát. Teď ta budova musí mít své komerční využití, takže je hrozně složité vymyslet, co do té budovy dát. Když se něco navrhne s přesným úmyslem, v jiné situaci to už nemusí fungovat tak dobře nebo to třeba také nemusí fungovat vůbec. Bude složité najít správnou funkci, aniž by se zničil původní koncept.

V Česku mělo velký ohlas, že jste spolupracovala se Stevem Jobsem. Jak jste se k této práci dostala?

To už je spoustu let od doby, kdy mi poprvé zavolal. Někde viděl naše skleněné schodiště, která působila hodně nehmotně. To ho zaujalo. Jeho cílem totiž tehdy bylo odhmotnit ty velké, ošklivé počítače. A nakonec to dokázal.

Steve Jobs prý byl neskutečný pedant. Jaké to bylo s ním spolupracovat?

Apple tehdy neměl jediný obchod a on mi na první schůzce řekl, že do roka jich chce mít 300. Já mu říkala, že to nejde a on nechtěl věřit tomu, že něco nejde. Vysvětlovala jsem mu, že k tomu potřebuje proškolit zaměstnance, zařídit interiér, získat povolení a jen to může trvat roky. Nakonec otevřel první obchod až za 3 roky.

Kam se aktuálně ubírají architektonické trendy, dá se vůbec hovořit o nějakém převládajícím stylu?

Já už slovo trend skoro nesnáším. Architektura je vždy vyvíjela v závislosti na technických možnostech. Dnes máme v globalizovaném světě to štěstí, že tyto technické možnosti jsou takřka neomezené a každý může zvolit svou vizi. Podle logiky návrhu pak vzniká estetický výsledek, který se dá různě interpretovat. Lidé bez vize se pak upínají jen k módním výkřikům, kopiím a trendům.