Aktuálním tématem je čím dál více dvojí kvalita potravin. O co se vlastně jedná a jakých produktů se týká?

Zcela jednoduše řečeno, dvojí kvalita znamená, že výrobky nadnárodních společností i řetězců, které jsou určeny pro trhy v střední a východní Evropy, tedy tzv. EU-12 mají rozdílnou kvalitu oproti výrobkům pro trhy „západní“, ať už jde o nahrazení hlavní suroviny (vepřové maso x drůbeží separát), nebo nižší obsah hlavní složky výrobku (například rybího masa v rybích prstech), popřípadě i více než o polovinu nižší obsah ochucující složky (například šunky nebo sýra na mražené pizze). Samozřejmě, že můžeme připustit určité rozdílné chuťové preference napříč Evropou, ať už jde o obsah cukru, tuku nebo soli, ale spotřebitel by měl být vždy informován, že byl výrobek, který může spotřebitelé znát z jiného členského státu, pro místní trh přizpůsoben místním chutím. Spotřebitel tak může být klamán i tím, že na konkrétní produkt „celoevropského charakteru“ je natočena jednotná reklama (pouze dabovaná do národních verzí) a ta tak může předkládat spotřebiteli výrobek s jinými vlastnostmi, než v dané zemi kupuje. Nicméně rád bych v této souvislosti zdůraznil, že se s dvojí kvalitou pojí značkové potraviny (tzv. brandy), nikoli potraviny domácích producentů, ačkoli i některé nadnárodní společnosti mohou mít v některých případech svoji tradiční výrobu na lokálním trhu.

Jaké řešení z hlediska legislativy by bylo na místě?

Jako Potravinářská komora se kloníme k řešení situace „dvojí kvalita“ za využití směrnice o nekalých obchodních praktikách, která nekalé praktiky definuje a není tudíž nutné vytvářet další speciální předpisy. Vzhledem k tomu, že posouzení, zda je určitá obchodní praktika nekalá ve smyslu uvedené směrnice, musí provádět členské státy případ od případu, Komise patrně rozšíří seznam nekalých obchodních praktik právě o ty, které s dvojí kvalitou souvisejí.

Legislativní úprava by rovněž měla poskytnout rámec a vodítka, jak vlastně rozdílnou kvalitu vůbec mají dozorové orgány posuzovat.

A samozřejmě, jak už jsem již několikrát uvedl, z pohledu Potravinářské komory ĆR se nabízí poměrně jednoduché řešení. Protože jde zejména o výrobky nadnárodních řetězců, které se vyrábí pro různé trhy v rozdílných zemích, stačilo by zavést povinnost, označovat na každém výrobku zemi původu a konkrétního výrobce.

Legislativní úprava by rovněž měla poskytnout rámec a vodítka, jak vlastně rozdílnou kvalitu vůbec mají dozorové orgány posuzovat. Návrh revize spotřebitelského balíčku, kde je velmi obecně zatím k dvojí kvalitě vložen zákaz, že se na trh nesmějí uvádět potraviny, které jsou vizuálně podobné, ale mají průkazně rozdílné složení, by totiž mohl být z pohledu přístupu dozorových orgánů nedostatečný. Je tedy především nutné v metodice definovat, co to je průkazně rozdílné složení – je jasné, že pokud je vepřové masa nahrazeno drůbežím strojně odděleným masem, pak jde o zcela rozdílnou kvalitu, ale bude-li například rozdíl v energetickém obsahu, pak je posuzování obtížnější.

U potravin původem ze zemí EU nevyhovělo 17 % kontrolovaných produktů, zatímco tuzemské potraviny nevyhověly v 10 %.

Když porovnáme kvalitu českých a dovážených potravin, které z toho vyjdou pro spotřebitele lépe?

Jak dlouhodobě ukazují výsledky kontrol Státní zemědělské a potravinářské inspekce i Státní veterinární správy, nejvyšší míru pochybení je opakovaně zjišťována u potravin dovážených z tzv. třetích zemí, u kterých nevyhovělo požadavkům národních nebo evropských předpisů v loňském roce téměř 30 % hodnocených výrobků. U potravin původem ze zemí EU nevyhovělo 17 % kontrolovaných produktů, zatímco tuzemské potraviny nevyhověly v 10 %. Na příkladu opakovaných dovozů polských jablek kontaminovaných buď v EU zakázaným zcela zakázaným pesticidem, nebo s obsahem pesticidů vysoce překračujícím povolené množství je vidět, že nemůžeme ovlivnit zacházení ani kontrolu produkce potravin ve třetích zemích, ale bohužel ani v zemích EU, a proto je i z těchto bezpečnostních důvodů mnohem lepší a prozíravější orientovat se na produkty české, které jsou pod přísnou kontrolou obou již zmíněných dozorových orgánů – SZPI i SVS.

Mohou kvalitu potravin a chování výrobců ovlivnit samo spotřebitelé? Pokud ano, jakým způsobem?

Jak už jsem zmínil v předchozí odpovědi, nad českými výrobky je v produkčním řetězci od surovin po obchod vykonávám velmi přísný dozor českých dozorových orgánů, takže z hlediska spotřebitele je určitě lepší dávat přednost prověřeným a skutečně kontrolovaným českým výrobkům.

Dalším, neméně významným vodítkem pro spotřebitele jsou samozřejmě značky kvality a původu, jako je například Klasa, Česka potravina, Český výrobek – garantováno PK ČR nebo Česká cechovní norma, tedy značky se státem či profesní nevládní organizací  jasně definovanou a veřejně dostupnou metodikou udělování a hodnocení, s následnou kontrolou dozorovými orgány. A pokud jde o dvojí kvalitu, pak jsem přesvědčen, že především neustálý tlak spotřebitelů, ale i nevládních organizací jako je Potravinářská komora ČR i státní správy povede k tomu, že obchodní řetězce začnou dvojí kvalitu výrobku odbourávat.

Příkladem mohou být řetězce Globus a Kaufland. Například řetězec Globus jednoznačně vyhlásil, že od 1. června 2018 nebudou v sortimentu vlastních výrobků žádné produkty dvojí kvality. Řetězec chce provést analýzu všech takovýchto výrobků, kterých je několik stovek, změnit receptury či výrobní postupy.

Čím dál více se totiž zvyšuje poptávka po kvalitních výrobcích, ale hlavně po jejich identifikování v celkové nabídce potravin jak ze strany spotřebitelů, tak ze strany výrobců.

Jaké plány má Potravinářská komora ke zlepšení situace a co vše pro to dělá?

Kromě aktivit na poli dvojí kvality, kdy první srovnávací testy výrobků stejné značky koupených v ČR a v Německu, jsme provedli již před pěti lety, nás samozřejmě zajímá i téma samotné kvality potravin. Čím dál více se totiž zvyšuje poptávka po kvalitních výrobcích, ale hlavně po jejich identifikování v celkové nabídce potravin jak ze strany spotřebitelů, tak ze strany výrobců. To vše nás vedlo k tomu, že na podzim roku 2015 vznikl projekt a logo Česká cechovní norma a Vyrobeno podle české cechovní normy. Podle našeho názoru by systém českých cechovních norem mohl poskytnout právě to východisko, které by opět pozvedlo kvalitu českých potravin a vrátilo jim jejich historické renomé i u spotřebitelů.

Česká cechovní norma je základní normou, která stanoví kvalitativní parametry potraviny, pro níž byla zpracována a z níž vyplývají nadstandardní parametry, kterými se daná potravina liší od jiných srovnatelných potravin uváděných na trh. Nezbytnou součástí každé normy je i seznam základních, přípustných a nepovolených složek.

A co mohou tedy spotřebitelé od výrobků označených logem Česká cechovní norma vlastně očekávat? Masné výrobky označené logem Česká cechovní norma se obecně vyznačují vyšším obsahem masa, nižším obsahem tuku a především úplným zákazem použití látek zvýrazňujících chuť. Pro jednotlivé typy mléčných výrobků pak je stanovena například minimální doba zrání u sýrů, u jogurtů poměr jogurtových kultur nebo minimální podíl ovocné složky. Jsem přesvědčen, že definice kvality u jednotlivých výrobků a jejich zřetelná identifikace, je přesně ta cesta, kterou se musí český potravinářský průmysl ubírat, abych mohl nejen konkurovat v Evropě, ale především přesvědčit české spotřebitele o tom, že české potravinářské výrobky jsou vysoce kvalitní a stojí za to jim dávat přednost.