Letos v létě se Vám narodil druhý potomek. Změnilo otcovství Váš pohled na Vánoce?
Vánoce jako táta jsem zažil už s dcerou Josefínou. Teď nás čekají první svátky s naším synem Alfrédem.  Je to skvělé v tom, že vám to vrátí kouzlo Vánoc. To kouzlo, které vás jako dítě pohltí a pak se na nějaký čas tak trochu vytratí. U mě to bylo okolo třináctého roku, kdy jsem už dostával peníze od babiček nebo z brigády, takže jsem se dostal do pozice svého vlastního Ježíška. S  dětmi je ale to kouzlo zpátky. Teď už nejsem v té nijaké mezifázi mezi dítětem a dospělým, ale přijal jsem neméně krásnou roli dospělého Ježíška.

Jakou podoba má u Klusů oficiální Ježíšek?
Pro novorozeného Alfréda je to jeho máma – na tu zatím kouká jako na svatý obrázek. Zato Josefína má o podobě Ježíška naprosto konkrétní a trošku bláznivou představu. Moje žena se zamilovala do fantastického příběhu, který se skutečně stal. Ve Španělsku žila v jednom kostelíčku paní jménem Cecília Giménez, která pomáhala faráři a léta chodila kolem prastaré fresky Ježíše Krista s oprýskaným obličejem. A aby nepůsobil tak smutně, tak mu obličej poněkud neuměle domalovala. Já jsem své ženě jednou přinesl obrovský plakát na zeď právě s touto freskou a ještě k tomu španělsky připsal „Nemaluj čerta na zeď.“ A naše Josefína, aniž bychom jí cokoli říkali, přijala tento portrét naprosto přirozeně jako Ježíška.

Chtěl bych se ale postupně vrátit k tomu, jak jsme trávili Vánoce v mém dětství.

Co jí letos dokreslený Ježíšek přinese?
Josefína si vybírá dárky sama. Může si vybrat vždycky jeden velký a jeden malý dárek. Miluje prospekty, hodiny si v nich listuje a vybírá. Ale nejen pro sebe, taky pro brášku, mámu i tátu! Takže teď už víc než měsíc poctivě vybírá dárky, má sestavený žebříček, postupně to vyškrtává a to nejlepší pak předá Ježíškovi od Cecílie Giménez.

Jaké vánoční tradice doma držíte?
Pouštíme svíčky v oříšku a loni jsme zkoušeli i tavit olovo, ale to zejména díky mému technickému antitalentu nedopadlo dobře. A to jsem z Třince! Chtěl bych se ale postupně vrátit k tomu, jak jsme trávili Vánoce v mém dětství. Vždycky jsme jeli k babičce a dědovi na venkov, tam jsme louskali ořechy, házeli pantoflí, krájeli jablíčka… Myslím, že to jsou krásné rituály, které můžou do našeho života přinést rytmus a klid. Moje žena hraje na piano a já na kytaru, takže taky hrajeme koledy. Mají jednoduchou a chytlavou melodii i text – takhle má znít pop music!

Co je pro vás při přípravě na Vánoce nejdůležitější?
Vánoce s mou ženou důkladně promýšlíme. Chceme, aby to mělo hlavu a patu. První Vánoce s Josefínou jsme trávili tak, že jsme posbírali všechny lidi z našeho okolí, kteří měli trávit Vánoce sami, a pozvali je k nám. Udělali jsme zkrátka velké Vánoce. A teď myslím, že letos zažijeme první Vánoce, které budou výhradně v nejužším rodinném kruhu. U dětí se snažíme hodně podporovat vánoční fantazii, ačkoli u dcery Josefíny je to nesmírně obtížné. Ona je strašný pragmatik a i když si na něco hrajeme a měníme hlasy, tak ona mi připomíná: „Tati, ale to je jenom jako!“ Tak mě vždycky upozorňuje, abych se ze hry nezbláznil.

Moje žena hraje na piano a já na kytaru, takže taky hrajeme koledy. Mají jednoduchou a chytlavou melodii i text – takhle má znít pop music!

Na jaké pohádky se s dětmi nejradši díváte?
Josefína má ráda disneyovky a samozřejmě nejvíc princezny. Spolu se pak rádi díváme na pixarovské animáky – na ně spolu chodíme i do kina. Na hrané pohádky je zatím moc malá. Zrovna včera jsme se dívali na Ať žijí duchové a ani to jí nebavilo. Zbystřila jen ve chvíli, kdy tam byli skřítkové. V létě jsem s dětmi na chalupě hrál takovou hru, že na půdě žijí skřítci. Když je pak viděla v televizi, poznala v nich skřítky z chalupy.

Nedávno jste se vydal po roční odmlce opět na turné. Máte přichystanou novou vánoční píseň?
Zatím bohužel nic v rukávu nemám. Já tyhle věci neumím plánovat, protože jdou trochu mimo mě. A abych pravdu řekl, teď mi to psaní moc nejde. Naše aktuální turné se jmenuje Recyklus Tour a abych držel krok se slovem, snažím se recyklovat i sám sebe. Přestal jsem pít, kouřit a snažím se zkrotit i oheň ve své hlavě.

V jedné písni zpíváte, že byste chtěl vědět, zda kapři věří na život po Vánocích. Štědrovečerní rybu asi na vašem stole nenajdeme… 
O meníčku jsme se pro letošek ještě nebavili. Já ale maso nejím, takže kapra si určitě nedám. Celá rodina jinak maso jí a myslím, že si dají nejspíš řízek. Co ale budeme mít stoprocentně, je bramborový salát a cukroví. Písničku LedaCo, kde zpívám o posmrtném životě kaprů, jsem psal ještě v době, kdy jsem byl masožrout a hodně jsem tuhle otázku řešil. Ale zajímá mě to pořád – a věřím, že odpověď je ano.

Celá rodina jinak maso jí a myslím, že si dají nejspíš řízek. Co ale budeme mít stoprocentně, je bramborový salát a cukroví.

Jak vnímáte konzumní stránku Vánoc?
Jsou věci, se kterými nehneme jenom tím, že se nad nimi budeme rozčilovat. Svět konzumu jsme si sami vytvořili. Já vždycky když vstoupím do nákupního centra, tak mě napadá taková zvláštní myšlenka. Zkouším si představit místo, kde se prodávají věci, které se přímo tam vyrábějí. A je to bizarní, protože v nákupních centrech se nic nevyrábí. Vadí mi, že na kvůli nim mizí malé obchody, kde ještě existuje nějaké řemeslo.

To pro Vás musí být vybírání dárků obtížné!
Asi je to tak – jinak ale miluju nakupování dárků. Mrzí mě ale, že si lidi myslí, že je v pořádku koupit si tričko za sedmdesát korun. Jenže to není v pořádku. Ta cena je tak nízká z toho důvodu, že se vyrábí ve stísněných podmínkách, kde ji vyrábí špatně placení lidé a někdy i děti. Taky nemám rád nekvalitní materiály. Takové tričko si oblékneme třikrát a pak se vám rozpadne. Já jsem pro to, aby si lidi kupovali drahé věci, šetřili si na ně a měli k nim úctu. Pokud tohle uvažování změníme, bude to ten nejkrásnější dárek pro nás pro všechny a celou planetu.