Pro mnoho lidí jste nejen sportovním vzorem, který se dokázal neuvěřitelně vypořádat s nepřízní osudu. Co vás krátce po nehodě nejlépe drželo nad vodou?

Tehdy v jedenácti letech to byla úplně přirozená touha, co nejdřív se vrátit do normálního života. Chtěl jsem, aby na mě mohli být moji blízcí a moji kamarádi pyšní. A je fakt, že to pro mě byla taky tak trochu výzva.

Amputaci končetiny a první závod dělilo osm let. Jak složitá byla cesta do cyklistického sedla?

Kolo bylo už brzy po úrazu mojí oblíbenou aktivitou. Nahrazovalo mi vlastně nohu. Mohl jsem na něm s rodiči nebo s kamarády na výlet ještě dřív, než jsem mohl pořádně chodit. Ovšem závodní cyklistika přišla až o hodně později. V pubertě jsem si prošel klasickým “hledáním sebe sama” včetně cigaret, piva, muziky… Až skoro ve dvaceti jsem objevil paralympijský sport, zvolil cyklistiku a asi jsem udělal dobře…

Během uplynulých let jste si na své konto připsal pěknou řádku medailí, nechybí ani šest zlatých z paralympiád. Kde nacházíte motivaci k tomu, abyste znovu a zvonu dokázal mít výkonost na dosažení největšího možného úspěchu?

Ta motivace se mění, ale asi prostě chci být nejlepší. Nejdřív jsem chtěl něco dokázat sám sobě, potom svým blízkým, pak většímu a většímu množství svých fanoušků. Dneska si uvědomuji, jakou nádhernou šanci jsem dostal, kolik lidí mi pomohlo a pomáhá, tak už jen třeba z vděčnosti, nemám problém pořád makat na sto procent.

V minulém roce jste prošel dalším vážným zraněním, po které jste přišel o dvě žebra a část plic. Z vašich vyjádření to však berete zejména jako další výzvu, zejména ve spojení s nadcházejícími hrami v Riu. Je účast na nich a následné dobré umístění největší sportovní výzvou v životě?

Výzva to určitě je veliká! Vím, že bude strašně těžké, vrátit se do původní formy, ale věřtě mi, že pro tu radost všech, kteří mi fandí, udělám maximum! Tentokrát ode mne asi nikdo nečeká medaili, ale pouhá možnost závodit v Riu, by byla pro mě tou největší odměnou. Tak mi držte palce!