Parkour provozujete již osm let, máte na tuto disciplínu dokonce i trenérskou licenci. Kdy jste se rozhodl dát na tuto dráhu naplno? A proč zrovna pakrour?

Parkour dělám od dubna roku 2008. Zlom mezi tím, kdy jsem se mu věnoval jen jako provozovatel a pořádatel všech možných parkourových akcí – hlavně kroužků a celodenních workshopů po celé České republice a Slovensku – nastal koncem roku 2013. Tehdy jsem uspořádal svůj první workshop v Říčanech u Prahy, kde bydlím. Proč zrovna parkour a ne např. balet? Už od malička mě fascinovali ninjové, Jackie Chan a další takoví pohybově nadaní lidé. Chtěl jsem se jim podobat a díky parkouru k tomu mám asi nejblíže.


Máte někdy problémy s lidmi, na něž během parkouru narazíte? Přeci jen se pohybujete stylem, který není na ulicích úplně obvyklý a absolutní pochopení jistě nelze čekat od každého.

Problémy bych tomu neříkal, spíše nedorozumění. Skutečně často lidé nerozumí tomu, co ten traceur (parkourista) dělá, nejčastěji si myslí, že je to nějaký chuligán nebo vandal, který chce ty překážky zničit. Ovšem my se je snažíme jenom překonávat a bylo by hloupé si je ničit. Najdou se i tací, kteří nás za naše umění pochválí.

Nejlépe se mi trénuje v přirozeném prostředí – sídliště a např. centra měst. Také rád přidávám k parkouru akrobacii, která se nejlépe trénuje na čistém a rovném povrchu s trávníkem – v parku apod.

 

Na první pohled tento sport nabádá k otázce, o jak nebezpečnou aktivitu jde. Vy jako dlouholetý odborník jistě techniky zvládáte natolik, že je pro vás bezpečný. Ale co začátečníci, kteří se do parkouru pustí bez větší přípravy?

I zkušení traceuři mají sem tam úrazy, jelikož se pokouší o větší skoky nebo složitější techniky. Paradoxně se zkušený traceur nejčastěji rozseká u skoků, které už má „zmáknuté“. U začátečníků to je tak, že skutečně hodně z nich se do toho vrhne bezmyšlenkovitě a potom vznikají zbytečné úrazy. Tomu se právě snažím předejít vysvětlováním na celodenních parkour workshopech.

Spolu s youtuberem Smusou pořádáte speciální workshopy po celé republice. Co vás přivedlo ke spolupráci právě s ním?

Se Smusou jsem začínal skákat a mohu říct, že spoustu svých kousků umí díky mně. Jsme přátelé a známe se od listopadu 2008. Po třech letech tréninku parkouru Smusa přestal trénovat s plným nasazením a začal se více věnovat Youtubu. Až na jaře roku 2015 mě kontaktoval s tím, že se mu moje workshopy líbí a že by se chtěl přidat. Díky tomu, že má velkou základnu fanoušků, je o naše společné workshopy zájem a my můžeme lidi motivovat k pohybu, aby jen nevysedávali u počítačů. Což je největší myšlenka naší iniciativy.



Existují u nás v republice traceuři, kteří by se dokázali uživit jen parkourem? Pokud ne, dá se uživit vyloženě jen z doplňujících aktivit?

Neznám v republice nikoho, kdo by se čistě jen díky parkouru uživil, např. díky natáčení různých reklam, nebo filmů. Já sám jsem už natočil spoustu různých reklam, dělal jsem dabléra v pár českých filmech, např. Decibely lásky nebo Lovci a oběti. Ovšem to jsou jen nárazové zakázky, nedá se tím uživit. Ovšem díky tomu, že jsem chtěl mít lepší oblečení na parkour, lepší střih tepláků atd., jsem v září roku 2014 založil parkourovou módní značku Enjoy the Movement – je to nejrozšířenější parkour značka v ČR. Dále jsem založil projekt na ochranu zdraví pro traceury a runnery, kteří se právě věnují parkouru, pojišťujeme tyto sportovce a staráme se jim o zdraví.

Na již zmíněné workshopy jistě nechodí pouze pokročilí parkouristé – kde mají úplní začátečníci největší problémy? Bývá to spíš základní technika, nebo obava ze skoků samotných?

Začátečníci jsou na workshopech skoro vždy v převaze nad těmi pokročilými. Je to dost individuální. Někdo se bojí back-flipu, někdo zase jenom obyčejného přeskoku přes švédskou bednu a někdo je šikovný a má talent. Myslím si, že největší problém u začátečníků je to, že nevědí, kde mají svoje hranice, a díky tomu se často zraní. Ovšem všude se musí padat, aby se vědělo, kde se udělala chyba a mohlo se to napravit.